Ohlédnutí za našim letním táborem. Napsala Michela Jůnová
Přestože si to ani neuvědomujeme,vyplňujeme důležitá místa v životě druhých.Půl roku se vždycky těšíme, před námi deset dní plných očekávání a zážitků. Snad byse dalo říct, že už tu všechno bylo, známe sebe, naše děti, víme, co očekávat. Nikdy to tak není a nikdy se nic neopakuje a vždycky je toho tolik nového. Není to vůbec jenom o novém tématu a jestli jsou to vojáci, mafiáni, hippies nebo tentokrát gladiátorská škola. Není jenom téma, co dělá každý tábor jedinečným.
Je to něco mezi řádky, něco, co přichází s různými lidmi, s různými situacemi.
Tentokrát víc, než kdy dřív jsem si uvědomila, jak velké, různé osobnosti se tu potkávají.Mezi dětmi, mezi dobrovolníky. Někteří byli poprvé, někteří jezdí od začátku. Každý je originál, každý má doma ten svůj boj a přesto deset dní spolu fungují lidé s různými potřebami, různými představami, s rozdílným přístupem k životu. Jedni otevření, jiní uzavření.Tentokrát bylo víc, než dřív znát, jak moc nás ovlivňuje prostředí, kde žijeme. Ovlivňují nás rodiče,přátelé,partneři, kolegové.
Ale všem lidem pomáhá dopřát čas od času duši uvolnění. Uvolňuje totiž životní sílu a veselá nálada rozežene každý smutek.
Každý člověk, který projde tímhle táborem tu nevědomky něco zanechá a něco si odnese. Většinu z toho něčeho nemůžeme ani vidět, ani slyšet, ani spočítat. A přesto je to hodně důležité. Když děti během chvilky složily píseň a upřímně tak poděkovaly dobrovolníkům, nebo když jsem se dozvěděli, že jim mnohdy závidí i zdraví kamarádi to, co s Kaprama zažijí, jsou silné momenty.
Majda přinesla do tábora jiný rozměr svou muzikálností, po letech nám rozezpívala Negyho, spolu se svým violoncellem a kytarou potěšila všechny, ale nejvíc Péťu Mottla.
Kačenka si jede splnit svůj sen, a tak se s některými sejdeme brzy, ať už na svatbě Monči a Lukáše, nebo na pivních nebo v Jihlavě na závodech a s Kačenkou na Vánoce. Udělá nám prezentaci i s videem, jak naučila černoušky Kapří písničku
